Pečovatelé by měli mít možnost někdy říct: Já dneska nemůžu, dneska to nezvládnu.

Jak se stalo, že jste z konzervatoře zamířil do sociálních služeb a ještě k tomu v nich vydržel třicet let?

Mě sice bavilo mlátit do bubnů, ale nebavilo mě učit se a trochu jsem zlobil. Tak jsem po dvou letech přestoupil na učební obor mechanik kolejových vozidel, kde mě to nebavilo vůbec. Pak jsem šel na vojnu, ale protože mi to moc nedávalo smysl a navíc už jsem měl ženu a dítě, tak jsem se rozhodl pro náhradní vojenskou službu a nastoupil na tzv. civilku do domova seniorů.

Bavilo vás to u seniorů hned od začátku?

Bavilo. Mě zajímaly životní příběhy těch lidí. A taky mi všech bylo hrozně líto. Ale cítil jsem, že i oni mě mají rádi a tím si mě ten obor ještě víc přitáhl. Potom jsem si doplnil zdravotnické vzdělání a začal jsem tady pracovat jako zdravotní bratr. Dokonce jsem si udělal i kurz, abych mohl jezdit s rychlou, to mě lákalo, být u záchranky, ale musel bych se vzdát hudby, kterou jsem měl a pořád mám jako koníček. Se záchrankou bych to neskloubil.

Jak to, že vás to tady baví i po třiceti letech?

Pořád je tu něco nového a není to jednoduchá práce.

Proměnili se za těch třicet let klienti, o které se staráte?

Hodně. Před třiceti lety u nás bylo mnohonásobně víc lidí, kteří zase tolik péče nepotřebovali. Takoví ti, co je znáte ze seriálů, jak sedí v křesle a hrají šachy. Pár jich tady ještě máme, ale rozhodně jich je menšina. Většinu klientů tvoří ti, kteří potřebují naši plnohodnotnou pomoc. Dnes už do domova nevezmete nikoho, kdo má první nebo druhý stupeň příspěvku na péči, ale jen ty, kteří mají třetí nebo čtvrtý. To znamená, že se bez péče druhého člověka neobejdou a často jsou třeba úplně ležící. A i když nejsme domov se zvláštním režimem, máme tady hodně lidí s demencí, protože zařízení pro ně určená, právě ty domovy se zvláštním režimem, jsou plná.

To znamená, že se asi proměňuje i náplň práce profesionálních pečujících?

Je to daleko náročnější práce než dřív. Kdo si to nezkusil, nedokáže si to představit. Když hledáme nového pečovatele, není pro nás ani tak rozhodující to, v kolika domovech už pracoval, ale to, jestli v sobě předpoklady pro tuhle práci cítí. Náš domov spadá pod stejného zřizovatele jako domov, kde se stala kauza s Dorotou Š., kterou zabil pečovatel. A vadí mi, že se to řeší hlavně cestou represí namísto podpory lidí, kteří pečovatelskou práci dělají. To řešení je dost přitažené za vlasy.

Co by podle vás bylo správné řešení?

Lidé, kteří jdou do oboru pracovat, by měli být motivovaní finančně, měl by jich být dostatek, aby měli možnost někdy říct: „Já dneska nemůžu, já to dneska nezvládnu.“ A věděli přitom, že je někdo podpoří a pomůže jim. Přijde mi důležité, aby se vedení s lidmi bavilo, chválilo je za konkrétní věci spojené s péčí. Je také potřeba se ptát pečujících, jak se v práci cítí, co potřebují. Zajímat se, jestli jich je dost. Ta práce je extrémně náročná a je potřeba tu náročnost nějak kompenzovat. Třeba i formou benefitů.

Co byste chtěl, aby se lidem vybavilo, když se řekne pečovatel?

Přítel. Je klíčové, aby si mezi sebou pečovatel a klient uměli vybudovat vztah. Navíc ne každý člověk sem přichází z plnohodnotné rodiny a pečovatel je někdo, kdo může být klientovi oporou v těžkých chvílích. Těší mě, když můžu lidem takovou podporu dát.

Proměnil se váš pohled na stáří a odcházení?

Víte, před deseti lety mi zemřel jedenáctiletý syn. Z plného zdraví byl najednou na onkologii v Motole, kde pětatřicet dní bojoval s lymfomem. Z domova jsme ho odváželi do nemocnice, měl ještě rozestavěnou stavebnici, a už se nevrátil. Dodnes jsem nepochopil, proč se to stalo, ale otevřelo mi to oči a smrt jsem si začal víc uvědomovat. Mám dokonce i blíž ke klientům, kterým někdo blízký odešel. A stáří se nebojím. Možná se na něj snad i těším. Ale samozřejmě s vědomím toho, že bych si přál okolo sebe mít lidi, kteří mi pomůžou cítit se dobře. V legraci kolegům říkám, že naštěstí budu jednou vědět, jak na ně. Vnímám, jak čas letí. Jednou jsem si tady povídal s klientem, přál jsem mu k devadesátinám a on říká: „Pane Jirko, to tak strašně moc uteklo.“ Vždyť za chvíli to bude čtvrtstoletí od roku 2000. Neuvěřitelný.

Na začátku jste říkal, že máte rád příběhy lidí. Co vás na nich zajímá?

Fascinuje mě, že každý člověk má svůj osobitý, příběh. I já bych jednou chtěl, aby někoho můj příběh zajímal. Lidé jsou rádi, když je někdo poslouchá a zajímá se o ně. Řada lidí tady třeba zažila válku. Dokonce jsme tady měli dva muže, přičemž jeden měl podíl na tom, že se ten druhý dostal do koncentračního tábora, protože ho udal za to, že na půdě pod senem přechovával zbraně. Vzájemně věděli, že tady ten druhý je, ale nikdy se nepotkali a nebavili se. Nebo tady byla jedna paní s demencí, která mluvila plynně francouzsky, asi ve Francii žila, byla usměvavá, povídavá a jednou mi ukázala fotografii nějaké chaty v lese a řekla: „Vzpomínáš?“ Pak ještě dodala ať se nebojím, že se to manželka nedozví. Silných příběhů je spousta a mám na ně paměť.

Působíte nesmírně veselým dojmem. To je asi taky něco, co na vás mají klienti rádi, že?

Kolegyně někdy říkají, že když už neví kudy kam, tak zavolají mě a pak si dělají legraci: „Tak před hodinou byla paní na rychlou, přijde Vondrák a najednou je v pohodě.“ Vím, co si u koho můžu dovolit a mám čas s těmi lidmi rád.

🟧