Gastronomie a péče o staré lidi má jedno společné. Jedno i druhé je o kontaktu s lidmi a obojí je fyzicky náročné. Když Lenka po třinácti letech provozování rodinného podniku vyhořela, chtěla pracovat někde, kde hlavní roli nehrají peníze, ale smysl.
Foto: MILA
Jak se stane, že se po třinácti letech v gastronomii člověk rozhodne jít pracovat do sociálních služeb?
Provozovali jsme rodinný podnik, takže pro nás neexistovaly soboty, neděle ani dovolené a já jsem po těch letech jednoduše vyhořela. Navíc jsem v té době byla samoživitelka se dvěma dětmi. Jeden syn má i lehkou formu autismu. Bylo toho moc a nešlo to zvládat. Mimo to mě lákalo zkusit obor, kde jsou jiné hodnoty než v klasickém podnikání.
Pečovatelská práce má asi jiné hodnoty než gastronomie, ale o moc jednodušší práce to není…
To je pravda. V jednom i druhém máte neustálý kontakt s lidmi a obojí je fyzicky náročné. Ale já jsem byla hrozně zvědavá, co ta práce obnáší a zároveň jsem si uvědomovala, že se témata stáří a péče týkají všech a chtěla jsem je poznat blíž.
Podle jakého klíče jste si našla domov seniorů, ve kterém jste se rozhodla pracovat?
Mně ho doporučila kamarádka a nejdřív jsem si myslela, že takovou práci vůbec nezvládnu. Věděla jsem, že mi bude klientů hrozně líto a bála jsem se, že budu pořád brečet a zničí mě to. Tak jsem tady nejdřív začala pracovat jako uklízečka, abych si to trochu okoukla. Asi po měsíci jsem se rozhodla udělat si kurz pracovníka v sociálních službách a stát se pečovatelkou, protože mě to opravdu chytlo.
Vzpomenete si, jaký byl váš první den v práci?
Vzpomenu. Šla jsem sem s tím, že domov seniorů je místo, kde žijí soběstační lidé, kteří ráno v pohodě vstanou, sami se obléknou a dojdou si do jídelny na snídani. Vůbec jsem netušila, že jsou tu ležící klienti ani to, že jich je tu tolik. A taky mě překvapilo, kolik je lidí, za kterými nikdo nechodí.
Jak to, že vás ten prvotní šok neodradil?
Protože nejsem typ, který se vzdává. Cítila jsem, že tady můžu být potřebná a chtěla jsem tady pracovat.
Je to tři roky, co pracujete jako profesionální pečující, co se za tu dobu změnilo?
Určitě to, že o klienty pečujeme čím dál líp. Dnes už si dovedu představit, že bych sem dala svou mámu. A naučila jsem se mít zdravý odstup. Pochopila jsem, že odcházení je přirozená věc. Uvědomila jsem si, že naši klienti mají své odžito a můj úkol je jim život tady a odcházení zpříjemnit, ne je litovat. Překvapilo mě, že jsem tuhle změnu zvládla.
To ano, to je velká změna. Tušila jste, že v sobě všechno to, o čem si povídáme, máte?
Tušila jsem to. Už v restauraci jsem od hostů dostávala hezkou zpětnou vazbu na svůj přístup, takže jsem věděla, že nějakou empatii určitě mám.
Co máte na vaší práci nejraději?
Kontakt s lidmi. A velkou satisfakci cítím v případě, kdy se u klientů, kteří kontakt odmítají, podaří najít nějaká cesta. Když vás k sobě člověk, který vás dlouho odmítá, pustí a vy mu můžete dát to, co mu chybí, je to velká radost.
Máte svůj způsob, který vám pomáhá zvládat náročné situace spojené třeba právě s odcházením?
Hlavu si čistím v přírodě a sportem. Když umře někdo, kdo mi byl bližší, tak si doma i pobrečím. Ale nakonec si vždycky řeknu, že už jim je dobře, a že jsou zase se svými blízkými.
Předpokládám, že se za poslední tři roky změnil i váš celkový pohled na stáří a odcházení…
Rozhodně. Já jsem vůbec neměla ponětí, o čem stáří je. Když je člověk mladý, tak ho to nezajímá. Znáte to, když vám je dvacet, máte pocit, že starý je i ten, komu je čtyřicet. Absolutně jsem neměla šajn a jsem opravdu vděčná, že vidím a vím co stáří obnáší. Snažím se o tom mluvit i mezi svými známými. Ale často vidím, že se tématu bojí a nechtějí se o něm bavit. Mně to ale pomohlo začít si víc užívat život. Opravdu si života vážím a není to fráze.
To jsou velké dary! Je něco, co vám naopak práce profesionální pečující vzala?
Bolí mě záda, protože je to náročná práce. Občas jsem unavená, vysátá a noční směny mi dávají hodně zabrat. Musím si teď víc hlídat zdraví, abych vydržela a mohla pokračovat.
Co byste si přála, aby se lidem vybavilo, když se řekne profesionální pečující?
Krásná práce, která v sobě nese pomoc druhým. Všimla jsem si, že lidé, kteří ví, co znamená pečovat, protože už to zažili se svými rodiči, si pečovatelské práce mnohem víc váží a jsou za ni víc vděční, než lidé, kteří si podobnou zkušeností zatím neprošli.
Lenko, kdybyste mohla v pečovatelství něco změnit, co by to bylo?
Méně administrativy a více času na povídání si s klienty. A více osvěty, aby si společnost pečovatelské profese vážila a věděla, co obnáší. Stáří čeká každého, je dobré vědět, co nás čeká, nemá smysl před stářím utíkat.
🟧
Lenkou to nekončí. Přečtěte si další příběhy lidí, kteří se vydali na cestu pečovatelské profese. >>>
📻
Poslechněte si podcast Hořím na webu mujRozhlas. Uslyšíte v něm rozhovory s odborníky na téma péče o seniory a rozhovory s pečovateli z knihy Hořím.
🧡
Pracujeme na tom, aby byli spokojeni senioři i pečující. Podpořte naši práci na Darujme.cz.
Děkujeme.