Seniorka na lůžku se loučí se svým pečovatelem v domově pro seniory

Ve vysočanském domově seniorů jsme s programem D.O.M.A. strávily několik měsíců. S jeho ředitelkou a s vedoucí péče jsme si povídaly o tom, co se za dobu naší spolupráce změnilo i o tom, proč jsou spokojení pečovatelé cestou ke kvalitní péči.

Pamatujete si, kdy jsme se poprvé potkaly? Já si myslím, že to bylo na jaře 2020 a původně jsme se bavily o tom, že bychom vám pomohly zavést metodu Namaste care.

Michaela Žáčková, ředitelka: Ano, bylo to tak. My jsme dřív nebyli zvyklí na to, že u nás jsou lidé s hlubšími kognitivními deficity jako je třeba demence. Ale postupně jich přibývá a slibovala jsem si od naší spolupráce a Namaste care, že se naučíme pracovat s lidmi s demencí.

Iveta Vlčková, vedoucí péče: O tom jsme se bavili vlastně ještě před covidem. Řešili jsme, jak naučit pečovatelky jednat s klienty s demencí. Pak ale přišel covid a postupně jsme došli k tomu, že toho vlastně potřebujeme mnohem víc. Přála jsem si, aby se pečovatelky uměly zastavit a jen nepřebíhaly z pokoje do pokoje. Aby zpomalily a získaly tak příležitost uvědomit si, za jakým klientem zrovna jdou, přizpůsobily tomu způsob komunikace a nevletěly do pokoje bez zaklepání. Aby zkrátka vnímaly, že klienti jsou tady doma a podle toho k nim přistupovaly. A to se myslím u spousty z nich opravdu podařilo.

Ano, zaklepat na dveře, než do nich vejdu, zní jako jednoduchý úkon, ale ve skutečnosti to tak není. Když pečovatel obíhá pět pokojů po sobě, přirozeně sklouzne k nějakému automatizmu a víc se soustředí na to, co jde dělat než na to, za kým zrovna jde. A změnit to není úplně snadné.

Iveta: Myslím, že jsme si toho hodně uvědomili po tom prvním zážitkovém setkání, kdy jsme vlastně stavěli pečovatele do role klientů. Třeba seděli na vozíku a bez varování k nim někdo zezadu přišel a aniž by něco řekl, tak je odvezl. To pečovatelé často dělají, ale ne ve zlém. Zkrátka přemýšlí o tom co musí všechno stihnout a neuvědomí si, jak nepříjemné je to pro toho člověka, který na tom vozíku sedí. Jednou mi říkal jeden doktor, že až ve chvíli, kdy byl na zážitkovém kurzu v roli pacienta, který si musí říct o podložní mísu, pochopil, jak je to náročné a svůj přístup k pacientům díky tomu proměnil. A u pečovatelů je to podobné. Tím, že si díky vám vyzkoušeli některé věci, došlo jim, že si na ně mají u klientů dávat pozor.

Michaela: To, že naše spolupráce nakonec nesouvisela jen s Namaste care, podpořil covid. Během něj spousta zaměstnanců odešla a my jsme řešili organizační problémy, ve vzduchu bylo cítit vyhoření, nálada v týmu se zhoršila a došlo nám, že se nestačí zaměřovat na to, aby se pečovatelé vzdělávali v nových postupech, ale že je nutné mít pevný základ a dávat důraz na to, jak u nás funguje koordinace, komunikace, procesy a podobně.

A díky tomu se naše zakázka rozrostla a místo Namaste care jsme na několik měsíců přišly s celým programem D.O.M.A. Jeho podstatou je snaha o to, aby bylo dobře nejen seniorům, ale i těm, kteří o ně pečují. Co se podle vás za těch několik měsíců naší spolupráce podařilo?

Michaela: Vnímáme, že pečující se lépe naladili na další práci a více se zapojili do chodu organizace. Oni s vámi totiž získali velmi silný pocit, že si jich najednou někdo všímá, že se jich někdo ptá, že někoho zajímá to, co si myslí a jak se cítí. Já jsem sice ten typ manažera, který podporuje a ptá se, ale nemám na to dost prostoru. Jsem od pečovatelů příliš daleko, takže naše setkávání nemá na pečovatele takový dopad. Naopak jejich setkávání s vámi dopad mělo. To je z mého pohledu to nejdůležitější, co jsme potřebovali udělat. Cítím, že opravdu chtějí, abychom spolupracovali společně a záleží jim na tom, aby se podmínky u nás neustále zlepšovaly. Přijde mi, že najednou věří, že to s jejich větším zapojením do chodu organizace myslím opravdu vážně. Samozřejmě cítím, že je tady i vysoká míra očekávání, jestli se všechno opravdu povede, ale rozhodně se zlepšila atmosféra v celém týmu a za to jsem moc ráda.

V programu D.O.M.A. kombinujeme více technik. Využíváme individuální koučink, skupinová setkání na témata, která si společně definujeme a umíme uspořádat třeba i zážitkové workshopy. Přesnou míru zapojení jednotlivých technik hledáme vždy společně, ale zajímalo by mě, jak vy vnímáte smysl tohoto mixu z vašeho pohledu?

Michaela: Myslím si, že pro vedoucí je rozhodně nejlepší individuální podpora, protože aspoň chvíli mají plnou pozornost někoho druhého a mohou s ním řešit to, co je zrovna trápí v jejich roli. Skupinová setkání jsou zase fajn pro pečovatele, kteří tak dostávají prostor sdílet různé úhly pohledu na konkrétní situace a mohou se vzájemně inspirovat. A zážitkové vzdělávání má podle mě velký vliv proto, že si pečovatelé na vlastní kůži zažívají to, co běžně dělají u klientů a spousta věcí jim díky tomu dojde.

Iveta: Já s tím souhlasím. Jako vedoucí péče jsem najednou dostala pocit, že mám spřízněnou duši, parťáka, se kterým můžu věci sdílet. Získala jsem odstup a uvědomila jsem si, že mojí cílovou skupinou nejsou klienti, ale naši pečující. A jedině když se já budu dobře starat o svůj tým, bude se tým dobře starat o klienty. Tohle mi moc pomohlo. Než jste přišly, tak jsem přemýšlela o tom, že to, že jsem tady je více méně omylem, chtěla jsem odejít. Tím, že jsem si to trochu jinak nastavila, mě to zase začalo bavit, začala jsem mít znovu chuť bojovat. Prostě mě to nakoplo.

Kdyby náš rozhovor četl vedoucí nějaké podobné služby pro seniory nebo ředitel zařízení vašeho typu a přemýšlel o tom, že by podobnou podporu vyzkoušel, co byste mu řekli jako argumenty, proč to má smysl?

Michaela: Protože bez podpory to nejde vydržet. Ta práce je velmi náročná a konkrétní forma individuální podpory, která člověku sedí, ať už je to individuální supervize, koučování nebo terapie, nejen, že má smysl, ale je přímo nutná.

Iveta: Vedení dostává příležitost zastavit se a zamyslet se nad tím, co a jak dělá a proč a také nad tím, jestli něco může vylepšit. A to je podle mého názoru cesta ke kvalitnější péči i spokojenějším pečujícím. Já jsem třeba díky novému úhlu pohledu pochopila, že když budu holky peskovat, ničeho nedosáhnu. Místo toho se jim snažím ukazovat, jak by šly některé věci zlepšit. Podporuji v nich, aby o své práci přemýšlely. Aby vešly do pokoje klienta s tím, že tam nejdou udělat jen jednu konkrétní věc, ale aby se zároveň podívaly, jestli je na stole kalendář otočený na aktuální týden a jestli jsou zalité kytky u těch klientů, kteří už si je sami zalít nemohou.

Měla naše spolupráce vliv i na vaše klienty?

Michaela: Všimla jsem si, že na pečovatele, kteří opravdu dokázali zpomalit, reagují klienti lépe. Necítí z nich ten spěch a neklid a tak i oni mohu být klidní.

Iveta: Je to tak, klient reaguje jinak na pečovatelku, která bez rozmyslu do pokoje vletí a na pečovatelku, která se přede dveřmi zastaví, nadechne a naladí na toho, ke komu zrovna jde. Potvrzuje se mi, že klienti jsou spokojení, když se o ně starají spokojení pečovatelé. Stav ideál je pro mě, když se klient nebojí přijít říct, když mu někdo nějak ublíží, ale zároveň když nebere pečovatelky jako služky. To je pro ně demotivující.

Michaela: Ano, to se občas stává. Klient má pocit, že když si za službu platí, musí okolo něj pečovatelky skákat. Snažím se to pak otočit a ukázat pečovatelkám, že když klient něco chce, neznamená to, že ony to musí automaticky udělat, ale že právě díky zpomalení se mohou zamyslet nad tím, jak podpořit klienta v tom, aby to zvládl sám. Jsme sociální služba a cílem je podporovat soběstačnost klienta. Pomáhat mu v tom, co nezvládne, ale podporovat ho v tom, aby to, co zvládnout může, zvládl.

Kdybyste měla celou naši několikaměsíční spolupráci shrnout, co byste řekla?

Michaela: Byla jsem zvědavá na to, co z naší spolupráce vzejde. A přiznám se, že když jsem četla výstupy z workshopu k pojmenování hodnot, byla jsem na naše pečovatele opravdu pyšná. Nejvíc mě překvapil váš přístup,celostní pohled. Nahlížíte na věci v souvislostech. Jsem vděčná za nový pohled a odstup, který jsem díky vám získala. V korporátu vás na roli manažera připraví, ale být manažerkou v sociálních službách znamená, že jste trochu zdravotní sestra, trochu sociální pracovnice, musíte se orientovat v právní problematice i v personalistice a až někde na konci je role manažera. Přitom pod sebou máte třicet lidí, kteří potřebují vaši podporu. I když delegujete, musíte vědět a rozumět tomu, co podřízení dělají, protože odpovědnost nesete vy. Musíte být odborníkem na všechno, což samozřejmě nejde. Na druhou stranu nevyhoříte s tím, že vaše práce nedává smysl. Protože já přijdu do práce, klientka mi na chodbě řekne: „Už jste zpátky, děvenko,“ a já vím, že všechno je v pořádku.

Co je ta hlavní myšlenka, kterou si z naší spolupráce odnášíte?

Michaela: Klienti budou spokojení v takovém zařízení, které je funkční, a kde pracují spokojení lidé. 

 

CO SE VE VYSOČANECH POVEDLO ✨

  • vedoucí péče získala větší jistotu ve své roli
  • došlo ke změnám ve složení týmu pečovatelek a v týmu tak zůstaly jen ty, které se práci chtěly opravdu věnovat
  • pečovatelky dostaly prostor k reflexi své práce a tím se jim posílila motivace v práci dál pokračovat
  • vedení změnilo způsob náboru a zaučování nových pečujících
  • pečující se s naší asistencí podílely na definování hodnot zařízení a tím získaly větší pocit sounáležitosti a společných cílů všech lidí pracujících v zařízení

Chceme, aby bylo dobře. Seniorům i těm, kdo o ně pečují. Pokud vám naše práce dává smysl, podpořte nás. Peníze použijeme na program D.O.M.A. se kterým pomáháme v domovech seniorů nastavit lepší podmínky pro pečovatele, aby mohli s láskou dělat svou práci a senioři mohli své stáří důstojně prožít. 🙏🏻

Share This