„Jakmile bude péče vnímána jako nenahraditelná práce, kterou je nutné ve společnosti ohodnotit a uznat odpovídajícím způsobem, máme hotovo“, říká Simona Bagarová o poslání své organizace MILA a cíli právě spuštěného projektu Jiskříme.
Poslední dva roky byly pro Simonu Bagarovou i celý tým Mily jízda. Vzdělávací kurzy fundraisingu, komunikace a leadershipu a stovky lidí, kteří jimi prošli, přímá práce v zařízeních pro seniory s cílem důstojnější péče i lepších podmínek pro pečující, vydaná kniha Hořím a teď také spuštění série diskuzí Jiskříme. Právě o nich a o tom, jak mohou pomoci se změnou k lepšímu v oblasti péče o seniory jsme si se Simonou povídaly.
Simono, hned na úvod obligátní otázka. Proč Jiskra?
K názvu Jiskříme nás inspirovaly reakce čtenářů, kteří nám psali kvůli knize Hořím. Velká část z nich byla od lidí, kteří jsou se seniory v přímém kontaktu a pečují o ně v zaměstnání a nebo v rámci rodiny. Hned jsme pochopily, že o téma je zájem a měly bychom pokračovat dál. Čtenářky a čtenáři nám psali, že jim kniha dodala sílu, odvahu, někteří se rozhodli knihu poslat dál mezi ostatní pečující, protože je inspirovala.
I proto jsme se rozhodly uspořádat kulaté stoly a konferenci pro důstojnější péči a tematicky jsme tak knihu i diskuze propojily. Skvělí pečující jsou zapálení do svojí práce a pro společnost je zásadní, aby takoví lidé nevyhořeli. Z jisker se zase dá vykřesat oheň, který je tolik potřebný ke změně, k důstojnější péči o seniory i k důstojnějším podmínkám pro pečující. Každý člověk, pro kterého je tohle téma důležité, může udělat něco pro tuhle změnu. Může být tou jiskrou, která pomůže oheň rozpoutat.
Má ten oheň, o kterém mluvíš, něco symbolicky spálit?
Dost možná přístupy a názory, které se ukázaly jako nefunkční. Postoje, že od určitého věku člověk není přínosem pro společnost a odsouvá se na její okraj. Snad právě u toho začíná a vzniká nekvalitní péče, protože jak člověk přestane být ekonomicky aktivní a nedejbože závislý na něčí péči, společnost ho automaticky bere spíš jako přítěž než jako přínos. S tím jde ruku v ruce to, že tito lidé pro nás pak nejsou prioritou, zdánlivě nic nepřináší, a logicky tak pro nás nejsou prioritou ani služby, které jim jako společnost v rovině zajištění péče nabízíme.
Nedokážu náš přístup úplně přesně porovnat s přístupy v jiných zemích, ale ráda jezdím do jedné vesnice na Krétě a všímám si, jak jsou tam zejména staré ženy vnímané jako v podstatě hlava rodiny a všichni k nim mají přirozenou úctu. Podobně je to s Romskou komunitou, péče o jejich nejstarší se v drtivé většině odehrává doma. Nenajdeš je v domovech seniorů. Je to o tom, jaké hodnoty společnost nese. A měli bychom si položit otázku, jaké hodnoty nese česká společnost, když se ke starým lidem chováme tak, jak se chováme.
Každý člověk, pro kterého je téma stáří a péče o blízké důležité, může udělat něco pro tuhle změnu. Může být tou jiskrou, která pomůže oheň rozpoutat.
S čím má přesně pomoct série diskuzí Jiskříme?
Všech osm stolů, které od března do června proběhnou, budou hledat odpověď na otázku, jak zlepšit podmínky pro výkon pečovatelské profese. Budeme se ptát studentů oboru Ošetřovatelství, profesionálních i rodinných pečujících, přirozeně také seniorů, nebo ředitelek a ředitelů jednotlivých zařízení pro seniory. Každá změna začíná otevřením tématu. A o to nám jde. Přestat tiše akceptovat stávající situaci a nabídnout prostor k tomu, abychom postupně začali služby, které bude dříve nebo později potřebovat téměř každý z nás, dokázali rozvíjet.
S programem D.O.M.A., který realizujeme v domovech seniorů, se nám v každém zařízení potvrzuje, že dobrá péče je tam, kde jsou spokojení pečovatelé. Chceme, aby se podmínky pro lidi, kteří pečují zlepšovaly a aby jejich profese měla prestiž, protože bez toho kvalitní a důstojnou péči mít nemůžeme. Samozřejmě si neděláme iluze, že něco změníme hned, ale jsme jednou jiskrou, která ke změně může přispět.
Je něco, co může udělat veřejnost už teď, aby pomohla tuhle změnu rozpohybovat?
Bude to znít jako klišé, ale ve skutečnosti je to jednoduchá pravda. Starejme se o svoje vztahy. Všechno začíná tím, jaký vztah má člověk sám k sobě, ke svým blízkým, rodičům, prarodičům. Celoživotní a vědomá péče o vztahy je nejdůležitější věc v životě. A odměnou je třeba právě to, že se ve stáří nám ty pevné a zdravé vztahy pomohou náročné životní období a třeba i odcházení zvládnout. Péče o vztahy je celoživotní investice jejíž význam doceníte ve chvíli, kdy se o sebe nezvládnete postarat sami. Jaké jsou naše vztahy, takové bude i naše stáří.
Jsme zkrátka jednou jiskrou, která ke změně může přispět.
Když na kurzech komunikace řešíme vizi jednotlivých organizací, pokládám účastníkům radikální otázku: Co se musí stát, aby vaše organizace ve společnosti existovat nemusela?
Co se tedy musí stát, aby si MILA mohla říct, že svou úlohu splnila?
Společnost, ve které není MILA potřeba, je společnost, ve které se člověk nepřizpůsobuje systému, ale systém člověku.
Je to společnost, jejíž systém sociálních služeb plní svou podpůrnou roli natolik dobře, že můžeme stárnout i odcházet tak, jak je to přirozené. Tedy tam, kde se cítíme doma v kruhu svých nejbližších.
Je to společnost, která si váží lidí v pomáhajících profesích a díky tomu mají lidé pracující v tomto oboru nejen prestiž, ale i důstojné pracovní podmínky.
Je to společnost, kde je o práci v pomáhajících profesích takový zájem, že si poskytovatelé sociálních služeb mohou vybírat ty nejlepší.
A je to v ideálním případě společnost, v jejímž čele stojí prezident nebo prezidentka, která zvedá téma hodnoty stáří a pomáhajících profesí a jemně tak inspiruje každého z nás k tomu, abychom žili co nejvíce v souladu sami se sebou a dávali pozornost tomu, co je skutečně důležité.
Pečovatelská profese je ta největší služba, které jsou lidé jeden vůči druhému schopni.
S programem D.O.M.A. působíme v zařízeních pro seniory, často ale říkáš, že drtivá většina seniorů žít v zařízeních nechce. Jak to jde dohromady?
To, že jsem začali působit v domovech seniorů byla shoda okolností. Nebýt mojí negativní dobrovolnické zkušenosti z jednoho zařízení, nikdy bych asi tak hluboko nenahlédla a nedostala pocit, že mám “něco dělat”. Neznamená to ale, že jsme zastánci ústavní péče. Jsme především zastánci kvalitní a důstojné péče a adekvátní prestiže pečovatelské profese. Jestli se odehrává v nemocnici, domově seniorů nebo v terénní službě není podstatné.
Naše první zkušenost byla z domova seniorů, a tak jsme před pár lety začali tam a pilovali metodiku do té míry, že dnes můžeme s jistotou říct, že letos dokážeme podpořit pět domovů pro seniory a objektivně změřit dopad naší práce v každém z nich. Pokud se paralelně budou čím dál tím víc rozvíjet i terénní služby, tím lépe, ale i tam bude potřeba mít kvalitní a adekvátně ohodnocené pečující. A aby se tak stalo, je potřeba nahlas říct, že takto to dál nejde a dát impuls ke změně. A to děláme. Všechno začíná prvním krokem.