Pečovatel je malý příbuzný člověka, o kterého se stará

Ivane, jak dlouho tady pracujete a proč?

Zhruba devět let. A není to tak, že bych si já našel práci, ale práce si našla mě. Byl jsem zaregistrovaný v Havířově na Úřadě práce a jednou si mě tam zavolali s tím, že pro mě mají kurz. Zaškrtl jsem předtím asi pět profesí, které bych šel klidně dělat. Myslel jsem, že bych se mohl vrátit k hornické profesi nebo, že bych dělal kuchaře, malíře pokojů, dlaždiče… Manuální práce. Ale na úřadě mi řekli, že pro mě mají kurz pracovníka v sociálních službách. První, co mě napadlo bylo, že budu někde v kanceláři.

Jak jste se vlastně dostal na Úřad práce?

Po patnácti letech jsem se vrátil z Balkánu, kam jsem odjel kvůli svým problémům s hazardem. Věděl jsem, že je tam komunita, kde by mi mohli pomoci to zvládnout. Tehdy mě tam ale nevzali. Pomocnou ruku mi podal až jeden kněz, který mě vzal do SOS vesničky, kde jsem asi čtyři roky pracoval za jídlo a ubytování a živily mě i různé brigády u sedláků a podobně. Potom jsem byl asi rok a půl v jedné italské komunitě a nakonec jsem zůstal v Sarajevu. Celkem jsem byl pryč patnáct let.

Proč jste se nakonec vrátil?

Uvědomil jsem si, že nemám dost odpracovaných let, abych tady dosáhl na důchod a vztah, který jsem v Sarajevu měl, už nefungoval. Tak jsem se rozhodl vrátit do Česka, šel jsem na Úřad práce. A tím to začalo. Kurz, který mi nabídli, jsem absolvoval a dlouho se nic nedělo. Až jsem si sám v Darkově našel inzerát, že do domova se zvláštním režimem hledají lidi. Přihlásil jsem se a za pár dní nastoupil. Strávil jsem tam asi rok.

Jaké byly ty začátky?

Hrozné. Neznal jsem klienty, nevěděl jsem, co kdo potřebuje. Lidé měli různá stádia nemocí, často jen chodili po chodbách, chvíli neposeděli… Byl to pro mě šok. Po roce už jsem to nevydržel a odešel. Byla to náročná práce za málo peněz a ještě nás bylo málo. Žádný důvod zůstat.

Co vás přimělo nezměnit obor úplně?

Věřil jsem, že v domově seniorů to bude trochu jiné než v domově se zvláštním režimem, kde bývají lidé s demencí. I tady sice pracuji na oddělení se zvláštním režimem, ale je to o 100% lepší a to i finančně. Jsem tu už osm let a chci zůstat až do důchodu. Možná i déle, pokud zdraví dovolí.

Co vás na práci pečovatele nejvíc baví?

Práce s lidmi sama o sobě, rozhovory s nimi. I když jste na konci šichty sebevíc unavená, stačí, když vám někdo řekne, že se těší, až zase budete mít službu, a rázem z vás všechno spadne. Je hezké vidět, že vás ti lidé vnímají, a cítíte se s nimi tak trochu jako v rodině. I když je moje práce na psychiku velice těžká, dělám ji rád.

Co je pro vás nejtěžší?

Třeba situace, kdy jednoho klienta koupu a druhý zazvoní, že něco potřebuje. Neměl bych z koupelny odcházet, aby klient třeba neuklouzl. V tu chvíli řešíte, co dřív. Přemýšlíte, co ten člověk, který zvoní, potřebuje, jak to je vážné. Do toho několikrát zazvoní ještě další klient. Musíte rychle vyhodnotit co je důležité, co uděláte jako první. To je náročné.

Co vám pomáhá si tuhle zátěž nenosit domů?

Já to mám jednoduché. Jakmile se za mnou po směně zavřou dveře, vypínám. Co bylo, bylo. Ideálně je dobré odcházet bez pocitu pracovního dluhu a s tím, že jsem udělal všechno, co jsem udělat měl. To je osvobozující. Pak si vezmu pruty a jdu na ryby.

Co jste se o sobě díky téhle práci dozvěděl?

Že mám velkou trpělivost. A uvědomil jsem si, že kdybych tuhle práci nedělal, tak bych duševně a rozumově zakrněl. Vždycky jsem se živil tvrdou, fyzickou prací a bylo to každý den stejné. Tvrdá práce, volno, tvrdá práce, volno. Tady je každý den jiný, pořád musíte o něčem přemýšlet, pamatovat si, co který klient potřebuje, organizovat administrativu. Máme v průměru na starost každý devět, deset lidí a každý je jiný. Musíte si být u každého jistý, že je spokojený a dáváte mu, co potřebuje. A to je obohacující, protože každý vám dává jinou životní zkušenost.

Co byste chtěl, aby se lidem vybavilo, když se řekne pečovatel?

Chtěl bych, aby si lidé uvědomili, že pečovatel je někdo, kdo se stává takovým malým příbuzným a taky to, že díky němu je o vašeho blízkého plně postaráno.

Jak řešíte situace, kdy je nějaký klient smutný, trápí se, nebo ho něco bolí?

Často mi pomáhá humor. Aněkdy sdílím i to, co jsem sám zažil. Protože v životě jsem byl několikrát v situaci, kdy jsem neměl jídlo, byla mi zima, byl jsem blízko smrti. Když o tom někdy klientům vyprávím, pomáhá jim to uvědomit si, že jejich situace není tak hrozná. Dojde jim, že to základní, jídlo, teplo a svou postel mají. Najednou nahlédnou na svůj příběh z jiné perspektivy. Jednoduše jdu přes svůj příběh k tomu jejich a všechno spolu vyřešíme.

🟧