Karolína Puttová

Říká naše Karolína Puttová, která v Mile vede veškerou naši práci v zařízeních pro seniory. Mluvily jsme spolu o naší práci, o profesionálních pečujících i o tom, co by chtěla v domovech seniorů změnit, kdyby mohla.

Foto: Michal Hančovský

Karolíno, je to rok, co jsme spolu mluvili o naší práci v zařízeních pro seniory. Jak bys ho zhodnotila?

Prošli jsme další zařízení pro seniory, potkali jsme úžasné lidi. A jsou to lidé, kteří svou práci dělají dobře. My máme totiž štěstí, že pracujeme jen v zařízeních, kde mají o spolupráci s námi zájem. Věříme, že nemá smysl lidi přemlouvat, aby měnili postupy, nebo je v něčem „školit“, když sami změně nejsou otevření. Naše spolupráce jsou nastavené tak, že do ní jdou naplno obě strany. A pokud mám zhodnotit naši práci, můžu říct, že teď zvládáme popsat rámec spolupráce už v začátku, jsme rychleji schopní pojmenovat, co přesně budeme v domovech dělat. Ale dál platí, že se spolupráce může vyvinout podle potřeb, které někdy vyplynou až časem.  

👇ČTĚTE TAKÉ 👇
ROZHOVOR S KAROLÍNOU / 18. 2. 2022
Pokud mají pečující prokazovat respekt klientům, je potřeba, aby ho sami zažili v práci

Děláme něco jinak nebo líp?

Od začátku jsme chtěli dělat individuální a skupinovou podporu, to se nezměnilo. Máme ale víc zkušeností. Můžeme přinést nové příklady. Na začátku popíšeme rámec naší spolupráce, zakázku, na které budeme pracovat. Když si třeba ředitelka přeje zlepšit spolupráci v týmu vedoucích, naplánujeme tři podpůrná společná setkání týmu a individuální setkání s ředitelem. Když zařízení zavádí změnu, třeba ošetřovatelskou vizitu, je potřeba tu tu změnu s týmem probrat. Hodí se vědět, co týmu přinesla, jak o ní přemýšlí. Dobře funguje, když k diskuzi přijdeme my jako někdo zvenčí. Člověk, který řídí tým několik let, se bude ptát vždycky jiným způsobem než člověk mimo zařízení. My můžeme otevřít důležitá témata, můžeme do diskuze vstoupit zkušeností z jiných zařízení, můžeme hrozící nedorozumění v zárodku rozpoznat a řešit ho pak společně.

Jak teď, vzhledem k svým zkušenostem z domovů pro seniory, vnímáš pečovatelskou profesi?

Pořád se posouvám v chápání toho, jak moc je ta profese zásadní. Profesionální pečující reálně rozhodují o tom, jak se člověk žijící v zařízení bude mít, jak bude žít poslední roky svého života. Rozhodují o tom, kolik radosti bude mít. V zařízení má člověk jen svou postel a stolek, jeho plány nejsou velké. Ale když má třeba někdo celý život rád chleba se škvarkama a pečovatel si dá práci a donese mu ho, tak tomu člověku zpříjemní život. Když člověka pozdraví osobním způsobem, podpoří tím jeho osobní identitu, ale když ho pozdraví jako by mluvil s cizím člověkem, udělá klientovi den na nic. A kolik těch dní mají lidé v zařízeních do konce? Pečovatel rozhoduje o kvalitě života člověka, o kterého se stará. To je strašně moc. Kdo to může říct? Proto je tak moc důležité, aby byli pečující v co největší pohodě. I když ke klientovi chodí rodina, pečující jsou tam pořád, na každém z nich záleží. Navíc ta rodina mnohdy ani nepřijde. Vztahy jsou různorodé, někdy opravdu zapeklité. A to je další věc, se kterou se pak pečující v zařízeních musí potýkat.

Vzpomeneš si ještě na něco, co by se dalo nazvat „aha momentem“?

Uvědomila jsem si, jak moc zásadní je práce, kterou v Mile děláme, ve svém celku. Nestačí pracovat jen v zařízeních.Potřebujeme pokračovat i v osvětě a v advokační práci. Je nutné ukazovat realitu a příběhy lidí, kteří vykonávají pečovatelskou profesi, ptát se jich na to, proč ji dělají, s čím se setkávají. Stejně tak pro mě byly zásadní kulaté stoly Jiskříme. Díky otevřenosti všech zúčastněných jsme mohli upozornit na problémy, které oblast péče o seniory řeší. Ředitelky a ředitelé se většinou snaží dělat svou práci co nejlépe, ale stále jsou součástí systému a tím sami nepohnou. Když v médiích slyšíme o péči, často jsou to negativní zprávy a já jsem ráda, že nás v Mile zajímají i ostatní příběhy. Nejdeme do domovů, až když se děje něco špatného. Ty lidi chceme poznat mnohem dřív.

Kdybys mohla v zařízeních změnit 3 věci, které by to byly?

Vnímám že ředitelky a ředitelé v zařízeních jsou osamělí. Oni se bijí za svůj tým, řeší problémy se zřizovatelem, jenže jsou na to sami. Ráda bych, aby se mohli o někoho opřít na systémové úrovni, mít mentora nebo aspoň možnost sdílet. Vím, že si mohou zaplatit individuální supervizi, ale to je o penězích, které třeba raději investují jinam.

Dalším problémem je nedostatečná možnost výběru zaměstnanců. Opravdu vedení má teď jen omezenou možnost si svoje lidi vybírat, na to je zájemců o práci v zařízeních málo. Je potřeba, aby pečovatelská profese lákala na svou podstatu a nabízela lepší podmínky k práci, než jak jsou dnes nastavené.

A do třetice, skutečnost, že je úplně normální, že střední management v zařízeních má napřímo na starost od 10 do 50 lidí. To, kdybych řekla někomu v byznysu, tak mi řekne, že jsem se úplně zbláznila. Manažerské teorie a přístupy se shodují, že v týmu by člověk měl mít 5 až 10 lidí, aby s nimi mohl být v interakci, aby je znal, věděl, jak s nimi pracovat, aby společně dosahovali výsledků. Tito lidé často nemají žádnou speciální podporu, bere se to jako normální věc. Navíc manažerské dovednosti nabírají často až za pochodu. V pátek jsi nejlepší pečovatelka a v pondělí už vedoucí.

Kolika zařízeními chceme v roce 2023 projít a spolupracovat v nich?

Rádi bychom pracovali v 10 domovech. Některé spolupráce jsou stále v řešení. I letos spolupracujeme s NF Veolia i Ježíškovými vnoučaty, díky kterým je naše práce v zařízeních možná finančně.

Je něco, co by sis přála v tomto roce?

Aby se nám dařilo a abychom mohli vycházet domovům vstříc. Být tam, kde nás chtějí.
Je pro mě důležité, abychom v Mile byli aktivní ve všech 3 oblastech – v zařízeních, v oblasti osvěty i v advokačních aktivitách. Přímo v zařízeních se toho totiž dá změnit hodně, ale pokud neporoste prestiž a nezlepší se podmínky pro výkon profese, pořád budeme v koutě.

🟧